Dnes natáčíme ve Vile Stiassni v Brně. V domě, který patří k ikonám meziválečné architektury a který nese výrazný rukopis architekta Ernsta Wiesnera. Právě Wiesner je autorem staveb, které dodnes utvářejí tvář Brna. Jeho osobní příběh je ale zároveň příběhem nuceného odchodu a exilu. Zemřel v anglickém Liverpoolu, kde byl nedávno odhalen nový pomník, složený z fragmentů jeho brněnských domů. A jedním z lidí, kteří se na tom výrazně podíleli, je kastelánka vily Stiassni Kateřina Konečná. Dobrý den.

Dobrý den.

Kateřino, když jste poprvé stála u Wiesnerova hrobu v Liverpoolu, měla jste v té chvíli pocit, že se uzavírá nějaký dluh nebo zapomenutý příběh?

Byl to jeden ze střípků, protože my se poměrně dlouho snažíme, aby se o Wiesnerovi více mluvilo, více vědělo. Měla jsem dlouhodobě pocit, že je to takový architekt trošku  zapomenutý v koutě. Myslím si, že jednu dobu to tak i silně vnímal on sám, když byl už natrvalo usazený v Liverpoolu v Anglii.

Takže to, že se podařilo najít jeho hrob, byl ten správný díleček do skládačky, kterou my se několik let snažíme dát dohromady. Snažíme se Wiesnera tady v Brně tak trošičku více připomenout a říct lidem, že stavby, kolem kterých denně prochází, jsou jeho dílem.

Nebuďte skromná, vy říkáte, my jsme se snažili, ale já mám informace, že jste byla velmi úspěšným detektivem. Popište mi tu anabázi. 

Je to hezké být úspěšným detektivem, to děkuju, ale ona to byla taková souhra náhod a trošku štěstí. My jsme věděli, že Wiesner zemřel v Liverpoolu, věděli jsme, že tam byl pochovaný, vědělo se, který konkrétní hřbitov to je, ale bylo obecně známým faktem (a já jsem ten fakt tak přejímala), že jeho hrob se nedochoval a byl zničen. Přišlo mi to i celkem logické, protože zemřel bezdětný, po jeho smrti se jeho manželka odstěhovala do Německa, kde zemřela a já jsem si hledala na internetu informace obecně o Liverpoolu, o tom hřbitově.

Snažili jsme se hledat nějaké stopy, které Wiesner v Anglii zanechal, a shodou okolností jsem narazila na facebookovou stránku Přátel Allertonského hřbitova, kde se objevila fotografie, která byla poměrně dost ve špatné kvalitě. Byl to takový surový kámen, ale na první pohled poutal pozornost, protože to bylo úplně něco jiného než většina ostatních fotografií na té stránce. Upoutal i moji pozornost. Ačkoliv to bylo velmi špatně čitelné, tak jsem měla pocit, že tam v náznaku vidím jméno Wiesner.

Kontaktovala jsem správce této stránky, Stevena Hortna, a napsala jsem mu zhruba před čtyřmi lety takovou bláznivou zprávu na Messengeru, že bych potřebovala k tomu náhrobku vědět více. Byl velmi ochotný, i když měl den před narozeninami. Hned po narozeninové oslavě zaběhl na hřbitov, nafotil to lépe, nafotil to z více úhlů a ukázalo se, že to je opravdu Ernst Wiesner.

Co to s vámi udělalo?

Byl to šok, ale vlastně strašně pozitivní, protože jsem si říkala, to je neskutečné, to hned musím ukázat kolegům, kteří vím, že se o Wiesnerovu tvorbu zajímají, napsali nemnoho knih a musím říct, že mě pak moc bavily jejich reakce, když jsem jim tu fotku ukázala a v šoku na mě valili oči, že to přece není možný. Tak bylo to příjemné, byla to radost.

Už v úvodu jsem to řekla, že ten nový pomník, který jste odhalili, byl vlastně vybudován z fragmentů jeho brněnských staveb. Čí to byl nápad takhle vystavit nový pomník z toho autentického materiálu jeho staveb?

Ona to byla taková další fáze. Když jsme v Liverpoolu byli v loňském roce poprvé, tak jsme tam jeli konkrétně řešit dochovaný náhrobek, který tam vytvořila Wiesnerova žena. Takže, jak už jsem říkala, byl to opravdu jenom takový velice jednoduše opracovaný, ale spíše surový kámen, ve kterém bylo jenom jednoduše jeho jméno a životní data. A my jsme v první fázi řešili, že chceme, aby ten náhrobek zůstal uchovaný, aby nedošlo ke zničení, které mu už všichni předurčili.

Takže chtěli jsme, aby byl zakonzervovaný, očištěný, protože byl hodně porostlý mechem, lišejníkem. Aby se o něj prostě postarali a aby na tom hřbitově věděli, že tam odpočívá pro nás velice významný člověk. A tady toto se povedlo realizovat i s velkou podporou Jihomoravského kraje.

Za to jim patří velký dík, že se tady do toho se mnou pustili, protože asi osamocená bych to nedotáhla tak daleko. A když se povedla tato první fáze, tak potom přišla myšlenka, že bychom to ještě chtěli nějak více povýšit. Setkali jsme se i s panem Kyselkou, což je taky jeden z architektů, ale hlavně jediný žijící člověk, který má ještě osobní vzpomínku na Ernsta Wiesnera, protože ho navštívil v 60. letech v Liverpoolu. Velmi zaníceně nám vyprávěl, že když si poprvé Wiesner uvědomil, kdo ho to navštívil, tak mu slzely oči a hned si vzpomněl na Brno. A sám o Brně mluvil jako o místě, kterému dal to nejlepší ze sebe.

Když jsme se o tom tak bavili, diskutovali, tak přišla myšlenka, že bychom vlastně Wiesnerovi to jeho milované Brno chtěli do Liverpoolu dovést. A pak už se ta myšlenka rozpracovávala.